Pokud byste se zeptali dnešních padesátníků a starších, jestli ve svém dětství sportovali, asi by většina z nich zakroutila hlavou. Neprávem.
Já bych k tomu mohla jen dodat – samozřejmě, že sportovali a to celý den. Copak taková cyklistika nebo běh není sportem?
Jistě ale netušili, že jedna z jejich tak oblíbených disciplín je skutečně
na seznamu uznaných sportů. Jsou to kuličky.
Tak jako většina sportů, i tento má dávnou tradici, která sahá až do starověkého Říma (ostatně kam jinam). Tehdy se ale házelo s kousky mramoru. I dnes je k této sportovní hře zapotřebí velice málo.
– každý hráč si přinese deset kuliček
– jeden dobrovolník s nejvíce opotřebovanýma obutím se několikrát otočí kolem své osy a vytvoří nezbytný důlek. A už se může cvrnkat.
Kuličkové turnaje
Pokud máte ambice dostat se do národního týmu, je potřeba znát pravidla, která schválil Český kuličkový svaz, který byl založen roku 1999.
Když jsem pravidla četla, nikdy bych nevěřila, jak složitý sport jsem coby dítě provozovala. Kuličkový sport není jen záležitostí českou, jak by se mohlo zdát, ale je známý po celém světě. Dokladem toho může být i krásná socha tří malých dětí, cvrnkajících kuličky, které sedí u důlku v nizozemském Maastrichtu.
A ještě jeden důkaz – kuličky se hrají opravdu na celém světě, jen se to pokaždé jinak jmenuje.
– pokud byste zavítali do Nigérie a vzali si potřebné kulaté sportovní náčiní
s sebou, pozvali by Vás ke hře Dodo.
– v Sýrii mají zase hru na dva důlky.
– a ani Indiáni by se nedivili, kdybyste začali dlabat důlek.
A pokud už máte dostatečně natrénováno, můžete dát dohromady tým, navštívit Anglii a zúčastnit se mistrovství světa. Hraje se už několik století a určitě to stojí za účast nebo alespoň shlédnutí.Jestli se Vám ale už nechtějí ohýbat záda, zkuste třeba kuželky.